Pražská německá literatura Prague German Literature

Česká zemědělská univerzita v Praze

Czech University of Life Sciences Prague 

                          Trasa 1

Dotykem nebo kliknutím na konkrétní číslo v interaktivní mapě se dozvíte podrobné informace o místě.

Hotel U staré pošty Toto místo se objevuje v románu Pasák (1914, 1937) od Egona Erwina Kische a v Pražském triptychu Johannese Urzidila. Příběh románu Pasák je inspirovaný skutečnou události, která se odehrála v roce 1898 na Vltavě. Ztroskotal zde výletní parník, mezi jehož pasažéry patřil také bohatý obchodník. V románu se jmenuje Karel Dušnic, poslední zástupce staré patricijské rodiny bankéřů. Dušnice zachránil před utonutím vorař Jan Chrapot, vytáhl ho z řeky a přinesl do svého skromného příbytku na Kampě. Dušnic po probuzení v bytě J. Chrapota zneužije jeho nepřítomnosti a má poměr s jeho manželkou. Narodí se syn Jan, jehož tragický život je hlavním dějem románu. Příběh se odehrává převážně na Kampě, kterou obývali nízké sociální vrstvy. Kisch ve svém příběhu popisuje sociální a kriminální prostředí chudých vrstev v Praze, přičemž se zaměřuje na prostituci, která v té době byla jako zdroj příjmu velmi rozšířená mezi chudými děvčaty. V hotelu U staré pošty získala Bětka první zkušenost s prostitucí. Hotel U staré pošty zmiňuje také Johannes Urzidil ve svém literárním popisu Pražský triptych, v části "Skříň- Weißenstein Karl", která je líčením tragického života provinčního literáta K. W., který bez peněz přijede do Prahy, aby zde začal nový život jako literát. Často mění své bydliště, nejčastěji přespává u slepého Kiliána, který přebývá ve sklepě jednoho domu na břehu Vltavy na Kampě. Jednoho dne Karl Killiána rozčílí tím, že mu za přenocování nabídne peníze. Pokud chce za ubytování platit, má se Karl přestěhovat do hotelu. Karl stráví jeden týden v hostinci U staré pošty na Maltézském nám. V Urzidilově popisu se mísí fikce a historie s realitou, Praha je magickým místem, které je zdrojem utrpení i slasti, úpadku i rozkvětu. I zde je jedním z hlavních motivů prostituce.

"...a tak jsem tedy doopravdy šel do zájezdního hostince U staré pošty. V pokoji to páchlo hypermanganem, nad mosaznou postelí visel obraz slepého Žižky, jak umírá pod dubem, protože Češi jsou vlastenci za všech okolností. Celou noc bouchaly dveře, spal jsem jako uprostřed bitvy, a peníze mi vystačily na týden." (87) 

Velkopřevorské náměstí.  Místo setkávání hlavních postav z Kischova románu Pasák. Bydliště Gustava Meyrinka, autora románu Golem. Hlavní postava Fany se zde schází s Bětkou, aby ji dohodila prvního" klienta" Za svou první placenou službu obdrží 100,- Kč. Další jsou již levnější. 

Palác Metychů z Čečova 490/1 - bydliště Gustava Meyrinka (19.1.1868- 4.12.1932) na přelomu 19. a 20. století. G. M. se narodil ve Vídni jako nemanželské dítě. Jeho matka byla herečka a otec würtemberský ministr. V roce 1883 přijíždí Meyrink poprvé do Prahy se svou matkou, která zde získala angažmá. Praha se stala pro Meyrinka zdrojem inspirace pro jeho mystickou literární tvorbu. Meyrink se řadí k Pražskému literárnímu kroužku německých spisovatelů, jehož členové byli na rozdíl od něj převážně židé. Jeho život je opředen legendami a mýty, byl ovlivněn spiritualismem, okultismem a východním mysticismem.

Dům, ve kterém se narodil a zemřel Jaroslav Chrapot, hlavní postava z Kischova románu Pasák. Zde se odehrává začátek a konec příběhu Pasák. Pro své líčení pražského podsvětí a prostituce byl román přijat velmi rozporuplně. Mezi liberálními kruhy byl úspěšný, hrál se i na jevišti, ale konzervativci román považovali za přestupek proti mravopočestnosti. Román Pasák byl v roce 1929 zfilmován režisérem Hansem Tintnerem. Hlavní část děje byla natáčena na Kampě.

"Co je? Ale vybuchl parník, vás to vyhodilo do Vltavy, jenže můj vás vytáh a dopravil k nám do bytu. Teď bych vás jen ráda uložila do postele. Karel Dušnic si přiložil ukazováček levé ruky na skráň a strnulým pohledem zíral před sebe." (12)

"Když přinesla ráno pošta dopis od Karla Dušnice, ležel Jaroslav Chrapot ve vorařově bytě bez známky života na stole, na kterém před dvaceti roky ležel jeho otec. A marná už byla naděje, že se podaří vzkřísit oběšeného k životu." (183)

Místo popisované Johannesem Urzidilem v Pražském triptychu, část - "Skříň" (Weissenstein Karl) - příbytek, kde bydlel slepý Kilián. 

"Nejdéle jsem to ještě vydržel u slepého Kiliána. Bydlel na levém břehu řeky v oné staré ulici, která připomíná benátské kanály a také se jí říká Malé Benátky, tam, kde Vltava úzkým ramenem objímá ostrov Kampu. Kiliánovo sklepní obydlí bylo z jedné strany na úrovni chodníku, na druhé straně těsně nad vodní hladinou." (86) 

Hlavní děj Meyrinkova románu Golem (1914) původní Sanytrova ulice a Hampejská. Židovský příběh o pražském Golemovi, kterého na konci 16. stvořil rabi Löw, aby ochránil židovské obyvatelstvo před pogromy. Golem byl stvořen z hlíny a pomocí tajemných numerických kombinací a kabaly, židovskou mystikou. Ovládat ho mohl pouze jeho stvořitel pomocí speciálního šému. 

"Říká se, že počátek příběhu spadá tak do 17. století. Prý podle dnes už nezvěstných předpisů kabaly zhotovil tenkrát jakýsi rabín umělého člověka - takzvaného Golema - aby mu jako sluha pomáhal tahat zvony v synagoze a vykonával veškerou hrubou práci. Ale přece jen se z něho nestal opravdový člověk, a jeho život prý byl jenom jakési tupé, polovědomé živoření. A jak se vypráví, žil stejně jenom přes den, a to vlivem magického lístku, který vězel za jeho zuby a koncentroval siderické síly vesmíru." (40) 

 Meyrink využívá postavu Golema k vykreslení tajuplné a mystické Prahy a zároveň k vnitřnímu rozpoložení hlavní postavy A. Pernatha. Golem zde má podobu duše, vnitřního života a představuje klíč k temné minulosti. Stává se výrazem šílenství a neovladatelných vnitřních stavů. Příběh se odehrává v židovském městě na přelomu 19. a 20.stol. (17.listopadu, Břehová, U starého hřbitova, U staré školy) a vykresluje para normální fantaskní jevy na reálném pozadí. Protíná se zde židovská mystika s popisem sociálních poměrů Prahy na přelomu 19. a 20.století. Hlavní postavy jsou tak Češi, Němci a židé v určitém sociálním kontextu.

Bydliště mistra A. Pernatha, rabína Hillela a jeho dcery Mirjam. Dům byl zbořen v roce 1909 V románu Golem Meyrink expresionisticky popsal židovské město před asanací, která změnila židovskou čtvrť v secesním slohu do současné podoby. Domy jsou vykresleny jako organické, tajuplné části města. Celý román je ovlivněn mysticismem, okultními vědami a spiritualismem.

"Bylo mi, jako by na mě všechny domy shlížely potměšilými tvářemi plnými bezejmenné zloby - vrata: rozevřené černé tlamy, v nichž vyhnily jazyky, chřtány, které mohly každým okamžikem vyrazit pronikavý křik, tak pronikavý a nenávistný, že by nás musel poděsit až do hloubi duše." (35) 

Údajné místo ostatků Golema, které je popisováno jak v Meyrinkově Golemu, tak v povídce Egona Erwina Kische Golem (1934). 

"Stále znovu se totiž stává, že z ulice u Staronové synagogy přichází úplně cizí člověk, bezvousý, se žlutým obličejem mongolského typu, oblečený do staromódních, vybledlých šatů a kráčí židovským městem rovnoměrným, podivně klopýtavým krokem, jako by měl každým okamžikem přepadnout dopředu, a najednou - se stane neviditelným." (42)

E. E. Kisch, povídka Golem (1934). V této povídce hledá hlavní postava zbytky Golema, chce zjistit, zda Golem skutečně existoval. Hlavní postava se dostane až do podkroví staronové synagogy, kde však nic nenajde. Golem je pohřben na Žižkově, ve čtvrti pracujících. Golem by mohl být užitečný pracujícím masám, jako moderní robot by se uplatnil při těžkých pracích. Člověk však má tendenci tuto sílu zneužít ve svůj prospěch a proto se Golem nemá probouzet k životu.

Ve středověku byl Josefov židovské město a v prostoru ulice byla stará synagoga se školou Templ zvaná Stará škola. V roce 1867 ji zbořili a na jejím místě v roce 1868 postavili Španělskou synagogu. G. Meyrink, Golem - místo, kde se Golem schovává:

"Bože na nebesích, projelo to mnou jako blesk: teď už jsem věděl, kde jsem: Místnost bez dveří - jen s jedním zamřížovaným oknem - starobylý dům v ulici u Staronové synagogy, kterému se každý vyhýbal! Už jednou před mnoha lety se spustil se střechy nějaký člověk po laně, aby nahlédl do okna, provaz se přetrhl a - ano: byl jsem v domě, v němž pokaždé zmizel strašidelný Golem!" (94)

Max Brod patřil spolu s F. Kafkou, F. Werflem, G. Meyrinkem a dalšími k německy píšící skupině spisovatelů, tzv. Pražskému literárnímu kruhu. Byl velmi dobrým přítelem Franze Kafky a zasloužil se o vydání jeho literární tvorby. I přes Kafkovo přání, aby po jeho smrti vše zničil, se rozhodl Kafkovo dílo vydat. Literární tvorba Maxe Broda je méně významná, za zmínku stojí autobiografický text Život plný bojů, v němž popisuje kulturní dění 20 a 30. Let v Praze. Ve své knize popisuje Prahu jako "město, kde mezi sebou nepolemizovali jen jednotlivci, ale kde se vzájemně potíraly tři národnosti: Češi jako většina, Němci jako menšina a Židé jako menšina v lůně této menšiny. Situace přitom byla ztížena tím, že pojmové vymezení židovství (národnost nebo náboženství - či obojí zároveň) nebylo zdaleka ještě ustáleno a že se stále víc Židů přiklánělo k Čechům."(7) Max Brod se intenzivně zajímal o sionismus, byl zastáncem tzv. pražského sionismu, jež byl formou kulturního sionismu reprezentovaného Martinem Buberem. Jako novinář přispíval svými články do německých novin Prager Tagblatt. Prahu opustil posledním možným vlakem v noci 14.3. 1939 směr Palestina.

Bydliště Franze Kafky od března 1915 do února 1917 - páté patro, byt s balkonem. Během této doby tvořil však na jiném místě. Docházel psát do Zlaté uličky, č.14. V této době napsal většinu povídek ze souboru Venkovský lékař

Současně hospoda U Zlaté trumpety (Jazz Club Ungelt). V Meyrinkově románě Golem -hospoda, kde se scházeli Cvach, Vrieslander, Prokop a Pernath a vyprávěli si neuvěřitelné příběhy Ve skutečnosti se zde setkávali německy píšící autoři -literární skupina mladých spisovatelů: P. Leppin, V. Hadwiger, G. Meyrink. 

"(Cvach, Frieslander a Prokop) jako trojlístek mrtvých seděli kolem starého, červotočivého stolu - všichni tři bíle hliněné dýmky s tenkým troubelem mezi zuby a místnost plná kouře."  

Místo popisované v románě Paula Leppina (27.11.1878-10.4.1945) Severinova cesta do temnot (Pražský strašidelný román) (1914) Psychologický román o mladém, rozervaném muži Severinovi. Popis večerní Prahy, hostinců, nevěstinců, erotická setkání. Ženy hrají zásadní roli v Severinově životě, je v jejich zajetí. Praha jako magické město, které má nad Severinem moc.

Nevěstinec v povídce Dům smutku (1933) od Franze Werfla. Nevěstinec U Goldschmiedů byl postaven Karlem IV a údajně byl podzemní chodbou propojen s Karlovou univerzitou. 

"Přestože dům v Kamzíkově ulici nebyl rytířským zámkem, měl prastarou historii a nadto ještě svět svých vlastních bájí. ... Z Kamzíkově ulice vedly přece, jak zjistila stavební komise, podzemní chodby do budovy Karolina. Zde už se studenti v kožených kabátcích a kamizolách něco napopíjeli! A sám Valdštejn navštívil častěji za prchavým požitkem Velký salón - můžeme se spolehnout na prameny! - v době, kdy udržoval dvůr v hlavním městě." (24)

Ve Werfelově povídce Dům smutku je nevěstinec domovem chudých děvčat, jehož majitel pro ně představuje otcovskou postavu, která se o ně stará. Když majitel po dlouhé nemoci zemře, změní se nevěstinec v pohřební síň, v dům smutku. Jediní pozůstalí, kteří ho oplakávají, jsou prostitutky, které se složí na jeho pohřeb. V den smrti majitele nevěstince je zavražděn Ferdinand d´Este a v Evropě začíná první světová válka. Dům U Goldschmiedů se zavře, děvčata jej opouští a rozchází se.

U dvou zlatých medvědů Rodný dům Egona Erwina Kische (29.4.1885-31.3.1948), v této oblasti se odehrává děj povídky Nanebevstoupení Tonky Šibenice (1921). Egon Erwin Kisch se narodil německy mluvícím židovským rodičům žijícím v Praze. Kisch patřil do Pražského kruhu německy mluvících spisovatelů a proslavil se jako novinář, tzv. "zuřivý reportér". Vytvořil nový literární útvar, literární reportáž, která byla na pomezí beletrie a reportáže. Ve svých reportážích popisoval pražské podsvětí, sociálně vyčleněné skupiny jako byly prostitutky, chudé, těžce pracující obyvatele a kriminální případy. Ve svých popisech stojí Kisch často na straně slabých, chudých a utlačovaných a vykresluje je s hlubokým pochopením a empatií. V roce 1914 narukoval do první sv. války, během níž byl o rok později zraněn na ruské frontě. V roce 1919 se stal členem komunistické strany, od které si sliboval umenšení sociálních rozdílů mezi bohatými a chudými a odstranění antisemitismu ve společnosti. Psal pro nejvýznamnější německé noviny v Praze Prager Tagblatt a byl aktivní v antifašistickém hnutí. V roce 1933 pobýval v Berlíně, byl zde uvězněn v souvislosti se zapálením říšského sněmu, posléze byl propuštěn a vyhoštěn z Německa. Po návratu do Prahy pomáhal německým antifašistům a židům prchajícím z Německa a Rakouska před Hitlerem. V letech 1937-1938 se zúčastnil bojů ve španělské občanské válce, v roce 1939 odešel přes USA do exilu do Mexika, kde spolu s ostatními levicovými intelektuály, mezi nimiž byla také Lenka Reinerová, založil německé noviny Freies Deutschland. V roce 1946 se vrátil zpět do Prahy, kde o dva roky později 31.3. 1948 umírá.

Bydliště Lenky Reinerové (17.5.1916-27.6.2008) poslední německy píšící autorky v Praze. Lenka Reinerová se narodila v Praze v Karlíně do židovské jazykově smíšené rodiny. Matka byla německy mluvící, otcovou mateřštinou byla čeština. L. Reinerová se osobně znala s některými členy Pražského kruhu, např. s E.E.Kischem. Pracovala jako novinářka a překladatelka. Před svým odchodem do mexického exilu pracovala spolu s F.C. Weiskopfem pro levicové noviny AIZ (Arbeiter Illustrierte Zeitung). Do roku 1968 byla členkou KSČ, ze které byla po sovětské invazi Československa vyloučena. V letech 1933-1938 pomáhala v Praze německým uprchlíkům před Hitlerem, v roce 1939 uprchla do Paříže, kde byla uvězněna. Další dva roky strávila ve vězení v západní Africe, odkud v roce 1941 uprchla do Mexika, kde se přidružila k německým levicovým spisovatelům, mezi nimiž byl i E.E. Kisch. V exilu se v roce 1943 provdala za jugoslávského doktora Theodora Balka, s nímž po skončení války odešla do Bělehradu. Do Československa odešla v roce 1948, kdy se komunisté chopili moci. O čtyři roky později byla v souvislosti s procesem s R. Slánským na 15 měsíců vězněna. Propuštěna byla v den Stalinovi smrti, v roce 1953. Po propuštění nesměla pracovat ve svém oboru, pracovala v jako prodavačka skla. Po politické rehabilitaci v roce 1964 pracovala jako šéfredaktorka německého časopisu Im Herzen Europas, který vycházel pouze do roku 1970. Kvůli svému kritickému postoji vůči sovětské okupaci v roce 1968 a komunistické straně měla až do roku 1989 zákaz publikovat v Československu. Od roku 1983 směla publikovat v Německé demokratické republice. Její tvorba, která je převážně autobiografická, byla do češtiny přeložena až po roce 1989 a postupně zveřejněna.